na Blog.cz

Nejlepší scéna z Madagskaru II. :)

(Jojo, psát mě nepřinutíte, ale čas od času o své existenci vědět dám)

Kdyby mi tady nějací pošuci nespamovali v komentářích, pravděpodobně by tu aktivita byla větší. (took a deep breath) Omlouvám se za to pusto, ale vážně mě sem nebaví psát, není co, není komu, není čas. Všechny spřátelené blogy si mě tímto můžou smazat. Čas od času za vámi určitě zajdu, ale aktivitu na tomto blogu moc nečekejte. Přibývat budou (možná) pouze povídky. Tímto se s vámi tak napůl loučím. Užijte si kapitolu, máte-li na ni chuť. :))

Původně jsem si zapnula počítač s tím, že si dohledám nějaké informace o Romeu, Julii a tmě, abych mohla začít pracovat na čtenářském deníku. Jak se dalo čekat, skončila jsem tady. Kupodivu to ani neřeším. Je víkend, a přestože mě čeká ještě sto dalších povinností (psát článek do školního časopisu, zapsat si koncert do sešitu hudební výchovy, pár písniček do stejného předmětu, uklidit si v pokoji, začít číst několik knížek, které musím přečíst do konce měsíce, udělat úkoly, naučit se na písemky...), nějak si se vším přestávám lámat hlavu - jinak by mi musela vybuchnout. Dobře, přeháním, zas tak zlé to není.

Začíná mi docházet, že správně žít neznamená být nejlepší studentka a mít samé jendičky, ale něco dělat. Nemůžu mít žádné vzpomínky, pokud budu celé dny jen vysedávat nejdřív ve škole a potom doma.

Začíná mi docházet, že už je na čase, abych se vývojově posunula o kus dál a začala přemýšlet nad budoucností. Anebo se minimálně pokusit trochu pozměnit přítomnost. Už mě nebaví dělat stále to samé, ve většině případů vyhýbat se lidem. K životu prostě lidi patří a čím víc jich poznám, tím víc si budu moct udělat obrázek o tom, jak to v životě chodí. Televize ani počítač (s výjimkou mých oblíbených blogerů) mi nedají ani třetinu toho, co můžu zažít v reálném životě.

Začíná mi docházet, že člověk nikdy neví, co ho příští den potká, a proto by měl žít každý den naplno. Moje dlouholetá definice pro úspěšný den je ta, že:

Myslím, že na mou pozitivní náladu působí tohle studené počasí, které miluju nejvíc ze všech. Dobře, zas tak daleko jsem s tou svou introverzí nepokročila, když jsem úmyslně šla dnes do města s tím, že tam nikdo nebude, když je venku tak "škaredě". Ale já vážně zbožňuju procházky v sychravém počasí, prázdných ulicích a zachumlaná v několika vrstvách teplého oblečení. Jsem cvok, ale jiná už nebudu.

(Teď už bych vážně měla začít něco dělat. Předchozí větu jsem musela škrtnout, protože by z ní vyplývalo, že tento článek považuji za ztrátu času. A to není pravda.)

Nějak nestíhám. Škola se na mě valí, dny trávím nad učením a úkolama. Některé učitele bych nejradši nakopala do... však víte, kam. Nemůžu se dočkat víkendu! Konečně pár dní, kdy mi snad dají lidi pokoj a já nebudu muset nic dělat. Ani já sama ovšem svou předpověď neberu vážně, protože ono se vždycky najde něco, díky čemu vám někdo víkend zkazí. Ale třeba ne.

Mám za sebou několik písemek, přednášku o hudebních nástrojích, kde jsem jako přinucený dobrovník měla možnost vyzkoušet si hru na soprán saxofon. No jo, bylo to fajn, ale i tak - člověk tak introvertní jako já si v takových věcech prostě nelibuje. Co mě ale dneska nakoplo, byla konverzace s rodilým americkým mluvčím (přičemž já už jsem tuto hodinu překřtila na Konzervaci). Celkem se divím, že jsem Mr. D. dá se říct rozuměla a jeho povídání o Texasu mě prostě nikdy neomrzí. Věděli jste, že právě v Texasu bývají nejdrsnější léta (40°C) a místní mají kovbojský přízvuk? =D

Pokud se tu najde někdo, kdo čte Ledovou královnu, jste pro, abych každý díl zveřejňovala v určitý den v týdnu? Mně to aspoň donutí to do daného termínu napsat a vy budete vědět, kdy máte očekávat novou kapitolu. Můžete si zvolit den - mně je to šuma fuk.

A teď hurá na němčinu. Nebo bižuli? ZSV? Sakra.

Můj pokoj se mění v nebezpečnou zónu, plnou nástrah na každém kroku. Stačí mít na stole položenou jednu malou čokoládu Milku a už se najdou predátoři, kteří vám chtějí dokázat, že to oni jsou hodni přežití, protože to oni jsou ti silní. A tak mám za sebou jednu z nejhorších nocí svého života, kdy jsem poznala starch, co strach - panickou hrůzu, se kterou jsem se dosud nikdy neseznámila. Když už dojdete do stádia křiku - neúspěšného -, modliteb a poslechu vlastního srdce, kterému hrozí brzká zástava, pochopíte, že je to zlé. Jenže chápejte mě - když vám na stole šramotí obal od Milky (několik minut), asi těžko vás napadne, že za to může myš, když onen stůl je minimálně 75 cm nad zemí a vy proto máte pocit, že je to nedobytná pevnost. Tudíž si už začínáte myslet, že váš pokoj je terčem zlých sil, duchů, UFO, že si z vás dělají srandu nadpřirozené bytosti (to máte tak, když věříte, že existují) apod. A když se později odvážíte podívat na rozdrásanou Milku a uvidíte tam stopy drápků, mezi nimi i několik do tvaru písmen: DIE, přirozeně se vám udělá mdlo. Nebo jenom mně, no. Už nikdy mě nedonutíte dívat se na horory. Když si pak v noci, kdy ne a ne usnout, vybavujete všechny ty příšery, taky vám to moc nepřidá.

Tak či onak, děsím se být ve svém pokoji, děsím se počůrané podlahy od té myši (Ouvej, co když je to potkan? Krysa? Lasička? Pomoc, já nechci!) a děsím se, že mi v noci vleze pod peřinu. To chce klid. Víte, co nechápu? Jak lidi dřív mohli žít v přítomnosti všech těhle potvor. Přiblble se usmívám, když vidím, jaké je tento týden téma týdne. Asi se o tom rozepíšu...

Jak jsem se tak hrabala v rozepsaných článcích na blogu, objevila jsem tento nezveřejněný drabble. Taková oddechovka. Třeba i pobaví. =)

Edwardovy chladné ruce mi zakryly oči přesně ve chvíli, kdy jsem odložila žehličku a chystala se sáhnout po dalším kousku.

Jakmile mě pustil, šokovaně prohlásil: "Bello! Jakto, že jsi tak zpocená?"

Dotčeně jsem si otřela pot z čela a nasupeně odvětila: "Jsou tři možnosti, Edwarde.

a) Právě jsem vylezla z pece, kam mě zavřel Jeníček s Mařenkou.

b) Jsem zpocená díky globálnímu oteplování a obzvlášť silnému slunečnímu svitu tady ve Forks.

c) Už několik hodin tu jak vůl žehlím a světe div se, díky tomu horku se i potím!"

"Promiň, lásko, už je mi to jasné. Samozřejmě, že za b)."